Anotace:
Muž, ani úplně mladý, ani úplně starý. Jsme u něj doma. Během tří let, napříč ročními dobami, s ním prožíváme jeho osamělost, jeho bloudění. Monolog přerušovaný vstupy různých žen v jeho životě, vzpomínek a tajných představ probírá témata odcizení a depresí, přítomnosti a nepřítomnosti ve vlastním životě, o kterých se ne vždy hovoří nahlas.

Laureline Le Bris-Cep

Herečka, autorka a režisérka. Absolventka vysoké herecké školy ERAC v Cannes. Je spoluzakladatelkou kolektivu Le Grand Cerf Bleu, jehož první inscenace Non c’est pas ça ! (Treplev variation) získala v roce 2016 cenu diváků na prestižním festivalu Impatience. Pourtant personne n’est mort byla uvedena na festivalu Zoom v pařížském Théâtre Ouvert. Jako vnučka spisovatele Jana Čepa má velmi blízký vztah k České republice a Praze.

Text byl uveden jako scénická skica na 4. ročníku Sněz tu žábu (2018, režie: David Prachař)

Úryvek

1. Léto

Stojí na štaflích.

Nesouvislými tahy roztírá barvu.

Jsem pomalý, ale něžný.

S láskou je to jako s jízdou na kole, nezapomíná se, ne? Doufám, že se na mě nebude zlobit, jestli budu potřebovat trochu dovzdělat. Nejdůležitější je být něžný. A pozorný. A považovat jí za krásnou. Mohlo by jí lichotit, pokud bych měl trochu strach.

Není nic jednoduššího než se zamilovat. Stává se mi to denně, netrvá to víc než pár vteřin. Někdy několik minut. Dívky ve vlacích, které mi bez zábran usnou před očima s ústy dokořán. Tváře vyhlazené paprskem slunce jsou v tom okamžiku tak krásné. Než se všechno rozplyne.

Svlékne si propocené tričko.

Dívá se na sebe.

Pupek.

Pomaluje si hruď.

Vyrazí zvuk jako Indián. Indiánský tanec.

Náhle se zastaví.

Dotkne se hrudi, tam, kde je srdce.

Schoulí se.

Pauza.

Lehne si na záda.

Já se nebojím, Slečno.

1. Podzim.

Noc.

Ticho.

Rozsvěcí světlo.

Ticho všude kolem.

Duté a hluboké ticho, ticho, které každý zvuk vrací jako ozvěnu a ze kterého jde strach.

Ticho neexistuje.

Hučení kotle

Krev proudící v žilách

Chrčení radiátoru

Rezavé listy co padají ze stromů

projíždějící auto

můj dech

Prší.

Chtěl bych být nahý a milovat se.

Pouští hudbu.

Slečna 2 vchází.

On: Mám tu růžový sekt.

Na přípitek, když je taková příležitost.

Dát si čas od času skleničku bublinek není špatné.

Slečna 2: Nepoznala jsem tě.

Máš moc hezký byt.

Pomalu přistoupí ke Slečně č.2. Dívá se na ní.

Slečna se usměje.

On: Mimi…

Slečna 2 přistoupí ještě blíž.

Vezme ji do náručí.

Pomalu tančí.

On: Třeseš se?

Slečna 2 neodpovídá, Slečna 2 těžce dýchá.

Cítí vůni jejích vlasů.

Slečna 2 se na něj dívá úplně zblízka.

On: Třeseš se.

Tma.

Pomalu tančí, ale sám.

Ztuhne.

Vzdychne.

Odejde.